Umění lidí a nejmodernějších technologií

Hlavní stránka » Aktuality » Umění lidí a nejmodernějších technologií

Řekne-li se „továrna na sny“, většinou se tím myslí filmový průmysl. Avšak tradiční divadlo, dokonce to nejtradičnější, jakým je Národní, si s citovaným klišé nezadá. Svým technologickým vybavením, jevištní a provozní technikou se řadí k evropské avantgardě.

Na rozdíl od historických objektů, v jakých působí Národní divadlo v Praze, jsou soudobá, nově postavená divadla lépe přizpůsobena vnějším podmínkám provozu, zejména co se logistiky týká. Stavovské divadlo na Ovocném trhu bylo otevřeno v roce 1783 (scénou Národního divadla je od roku 1920). V Národním divadle se poprvé hrálo v červnu 1881 a po požáru opět od podzimu 1883. V těch dobách se např. jevištní dekorace z dílen a skladů vozily do divadla zaplachtovanými formanskými povozy taženými párem koní. Dnes se jedna inscenace nezřídka sotva vejde do dvou kamionů, a někdy ani to ne. Podobně také to, co se mezi představeními a hlavně během představení odehrává v jevištním zázemí a podzemí, je na hony vzdáleno laickým představám o jaksi tradičním divadelním provozu. Skutečnost daleko více připomíná špičkově vybavené, moderní elektronikou řízené, bezhlučně a s mikroskopickou přesností fungující vysoce výkonné soustrojí na výrobu… pohádek, příběhů, dramat a iluzí. To vše se stoprocentní spolehlivostí. Protože jestli divákům jde o ty iluze a příběhy, tak hercům, hudebníkům a jevištním technikům jde kromě toho také o zdraví a bezpečnost.

Národní není jen Zlatá kaplička
Pojem Národní divadlo může znamenat historickou budovu na rohu nábřeží Vltavy a Národní třídy nebo také státní příspěvkovou organizaci řízenou ministerstvem kultury s 1 350 zaměs­tnanci, ročním rozpočtem přes 1 mld. Kč a spravující majetek v účetní hodnotě převyšující 2 mld. Kč.
Organizace má ve správě devět stavebních objektů. Vedle historických budov Národního divadla a Stavovského divadla je to Nová scéna od architekta Karla Pragera, dokončená v roce 1983. Dále je to budova Státní opery (dříve Smetanova divadla), v níž bylo první představení odehráno v lednu 1888. V současné době trpí tím, že je po architektonické a do značné míry i funkční stránce odříznuta od zbytku hlavního města severojižní magistrálou. Už se ale rýsuje naděje tento stav změnit. Od loňského roku se připravuje rekonstrukce, která ještě nezačala, ale v divadle se už nehraje.
Provozní budovy se zkušebnami se nacházejí na Anenském náměstí, dále ve Vinohradské ulici na Floře, kde sídlí truhlářské a zámečnické dílny na výrobu scénických dekorací a rovněž výrobna kostýmů. Sklady kulis a dekorací má Národní divadlo v Čakovicích a Čečelicích.
Další sklad dekorací, prádelna a čistírna kostýmů, sklad divadelního nábytku, truhlářská dílna a autopark sídlí v objektu na rohu Apolinářské a Viniční ulice v Praze 2. Tento objekt lze rovněž zahrnout k „historickým“, neboť byl budován na přelomu 19. a 20. století právě jako technické zázemí Národního divadla a tomuto účelu slouží dodnes. Místo pro stavbu na někdejších pražských šancích bylo vybráno s ohledem na to, aby pěší posel byl do 20 minut schopen přenést pokyny z divadla do skladů a dílen. Pro představu: Vedle osobních služebních vozů autopark zahrnuje několik dodávek, malý autobus, tři menší nákladní auta, čtyři tahače a 16 návěsů. Někdejší formanské vozy, později maringotky zapřažené do traktorů, už připomínají jen žloutnoucí fotografie z archivů…

Rekonstrukce = výkladní skříň
Ale nyní vstupme do Národního divadla, míněno do Zlaté kapličky. Již při svém druhém otevření v roce 1883 byla technicky dokonale vybavena. Architekt Josef Schulz, který projektoval opravy po požáru, upravil železné konstrukce balkonů a galerií. Železnou konstrukcí zvýšil odolnost střechy proti požáru. Zmodernizoval ventilaci a topení, vyměnil dřevěné jevištní zařízení za železné a navrhl elektrické osvětlení. Do soutěže na osvětlení obnoveného divadla se přihlásil mj. i František Křižík. Podmínky konkursu jej ale donutily nabídku stáhnout. Osvětlení instalovala firma T. A. Edisona a Národní divadlo v Praze se stalo čtvrtým divadlem v Evropě, které vymožeností elektrického světla disponovalo. Křižík pak po 30 let na osvětlení naší přední národní scény dohlížel.
Divadlo bez zásadních změn fungovalo do roku 1977. Následující šest let trvající generální rekonstrukce byla ukončena k 100. výročí otevření; 18. listopadu 1983 zde byla slavnostně uvedena opera Libuše od Bedřicha Smetany, původně k otevření Národního divadla přímo zkomponovaná.
„Při rekonstrukci se podařilo získat nejlepší moderní technologii, jaká byla v té době k mání. Národní divadlo bylo prostě výkladní skříní tehdejšího československého státu,“ říká Jiří Michálek, vedoucí údržby jevištní technologie.

Elektromotory, hydraulika, elektronika i lidská síla
Orchestřiště, opony, točnu a stoly pohání hydraulické soustrojí. Každý z osmi primárních stolů nese ještě dva sekundární stoly, které dokážou z jeviště vytvořit horizontálně členitou krajinu – zvýšenou, sníženou i šikmenou k úrovni jeviště v rozsahu od –293 cm do +350 cm. Na každém sekundárním stole lze využít až šesti výřezů pro instalaci divadelního propadla. Dalších sedm hydraulických stolů se nachází v orchestřišti a mohou se pohybovat od 0 do –635 cm.
Systém tohoto hydraulického soustrojí dodaného při rekonstrukci firmou Mannesmann Rexroth je dodnes používán v některých evropských divadelních domech. Prohlížíme si jej s J. Michálkem v hloubce zhruba 6,5 m pod úrovní jeviště, kam jsme přišli spojovacím tunelem pod Divadelní ulicí mezi historickou budovou a Novou scénou. Tudy se v klecových kontejnerech po kolejnicích dopravují dekorace. Na jeviště se vyzdvihují hydraulickými výtahy se samostatným pohonem. Dalším výtahem se dá dojet až do jevištního provaziště, ale my do výšky 25 m nad jevištěm stoupáme po schodech.
Cestou se rozkryje výhled na celý jevištní prostor. A je to impozantní výhled. Přední jeviště má šířku 14,5 m a hloubku 17 m. Zadní jeviště je široké 11 m a jeho hloubka je 13 m. Obě jeviště jsou oddělena železnou protipožární oponou, podobně, jako je železnou oponou odděleno přední jeviště od hlediště. Na zadním jevišti je patrný půdorys točny, která má v průměru 14 m a může se otáčet obvodovou rychlostí až 1 m/vteřinu. Také toto zařízení pohání hydraulika.
A jsme v provazišti. Na první pohled labyrint nosníků, lankových táhel, lan a pohonů. Na druhý pohled 30 prospektových a 10 bodových tahů poháněných elektromotory, každý o nosnosti 650 kg, s centimetrovou přesností dosažení polohy. Současně je zde dalších 20 ručních tahů o nosnosti 250 kg ovládaných pracovníky provaziště, kteří na pokyn za příslušné lano tahají. To vše je k dispozici pro přední (hlavní) jeviště. Pro zadní část jeviště lze využít ještě dalších 13 motorových tahů. „Motorové tahy byly původně poháněny hydraulikou, ale v roce 2006 jsme systém modernizovali a nahradili jej elektromotory,“ říká Jiří Michálek a dodává: „Důvodem modernizace bylo riziko netěsnosti hydraulických válců. Všichni si dokážeme představit, jaké komplikace může způsobit jedna kapka oleje na baletní podlaze. Elektrické pohony jsou i tišší. Dokonce tak tiché, že při stavbě scény musíme pracovníky techniky upozorňovat na pohyb dekorace.“
Na technické lávce ve výšce 8,5 m se nachází ovládací pult motorového provaziště. Je to nová počítačová technologie dodaná při modernizaci v roce 2006 firmou Statec. Pult připojený na počítač je zdvojený a vedle něj je zde ještě pracoviště pro manuální řízení scény. To, že je jevištní technologie programovatelná, však neznamená, že je systém bezobslužný. Při představení je zde operátor, který aktuálně reaguje na pokyny jevištního mistra a inspicienta. Takže soustředěnost a přesnost obsluhy jsou pro úspěch představení klíčové.
O údržbu a opravy se stará 11 zaměstnanců v profesích elektroniků a mechaniků jevištní technologie. „Velké opravy se plánují během letních odstávek. Loni jsme například vyměnili 700 hydraulických hadic a 18 000 l hydraulického oleje,“ upřesňuje J. Michálek. Veškeré zařízení jevištní technologie prochází každé dva roky důkladnou revizí a každé čtyři roky předepsanými zatěžkávacími zkouškami.

Energetika: První první cena
Ani v energetickém hospodářství Národní divadlo žádné neužitečné „tradice“ nepřebírá, kromě té, že je moderní. „Troufám si tvrdit, že mezi veřejnými budovami patří Národní divadlo ke špičkám v České republice. Realizovali jsme pilotní projekt na úspory energie. Z hlediska technologií jsme se dostali na špici,“ říká Berthold Kaupa, vedoucí techniky prostředí.
Projekt úspory elektřiny a zemního plynu se začal rýsovat v roce 2003. „Nevěděli jsme ještě, jak široce to pojmeme. Konzultovali jsme to s odborníky i s vědci z ČVUT. Pak jsme vypsali výběrové řízení, které vyhrálo konsorcium firem Enesa a EVČ,“ popisuje B. Kaupa. Realizace projektu byla zahájena v roce 2006 modernizací již opotřebených technologií. Byla instalována tepelná čerpadla, kondenzační kotle, rekuperace a fotovoltaické články na střeše Nové scény a provozní budovy.
Náročnost projektu byla určena složitostí provozu divadla. Nová scéna a provozní budova jsou, bez obalu řečeno, energeticky nepříliš šťastně vyprojektované. Historická budova divadla určitou dobu potřebuje vytápět, to když v ní probíhají například stavby dekorací nebo zkoušky, a večer, když se hlediště zaplní skoro tisícem diváků a na jevišti se rozsvítí škála uhlíkových výbojek, musí se větrat a chladit. „Přemisťujeme teplo,“ charakterizuje lakonicky B. Kaupa. V praxi to znamená, že se výrazně zkrátila topná sezona. Dříve začínala v září a končila v dubnu, nyní se přitápí zemním plynem až od listopadu. Úspora paliva je velmi výrazná.
V roce 2010 Národní divadlo získalo ocenění Energy Globe Award, prestižní mezinárodní ohodnocení projektů na úsporu energie a ochranu životního prostředí. Byla to první taková cena udělená v ČR.
Ale projekt pokračoval. Podařilo se využít energie, kterou uvolňují mocná čerpadla hydraulických strojů jevištní techniky. Olej se musí chladit. Dříve k tomu sloužila pitná voda. Nově se na chlazení napojilo další tepelné čerpadlo. Získané teplo se využívá k předehřívání teplé užitkové vody. Dalším krokem byla výměna osvětlovacích těles za úsporná. Byl instalován systém individuální regulace teploty a osvětlení v kancelářích provozní budovy. Vnitřní osvětlení se samo reguluje podle intenzity denního světla a vytápění se automaticky řídí podle přítomnosti pracovníků v kancelářích.
V současné době se chod vzduchotechniky reguluje podle využití zkušeben, sálů a podle provozu na všech jevištích. Navíc jsou výkony vzduchotechnických jednotek řízeny frekvenčními měniči v závislosti na kvalitě vzduchu v jednotlivých prostorech. „Větrá se jen to, co je nutné podle teploty vzduchu a množství oxidu uhličitého. I tímto šetříme spotřebu plynu a elektřiny,“ vysvětluje Berthold Kaupa a doplňuje: „Také využíváme rekuperaci při vytápění hlediště a jeviště v historické budově. Ve stropu jsou odtoky vzduchu. Pomocí soustavy výměníků se jímá jeho teplo, předává se do nemrznoucí směsi, a ta se přesouvá do prostoru nasávání vzduchu největší strojovny vzduchotechniky v suterénech historické budovy, kde předehřívá nasávaný studený vzduch. Získáváme tak 6–9 ˚C díky práci jediného cirkulačního čerpadla.“
Vedlejší příznivé efekty má i fotovoltaika na střeše Nové scény a provozní budovy. Výkon 22,2 kW pokryje asi jen 0,6 % spotřeby elektřiny v divadle, ale na rozdíl od klasických kolektorů jsou články nalepeny na izolační podložce a leží na střeše. Vytvářejí tak jednolitou plochu, která funguje i jako hydroizolace a tepelná izolace. „Všechny akce týkající se energetiky jsou koncipovány tak, aby se zaplatily z úspor a doba návratnosti je plánována na 10 let. Každý rok se scházíme s Enesou a vyhodnocujeme výsledky. A zatím jsou lepší než projektované, první investice se už letos zaplatí,“ vypočítává B. Kaupa.
Dílčí modernizační a úsporné projekty proběhly i ve Stavovském divadle a ve Státní opeře, v objektu na Anenském náměstí a v dílnách na Floře. Státní operu nyní čeká generální rekonstrukce a budova je mimo provoz. Výsledek však bude určitě také velmi zajímavý.

Jan Ferenc / foto: autor a archiv

Sledujte nás

Copyright © 2018 WPremium event, s.r.o. Všechna práva vyhrazena.